Listopad 2009

Už se to blíží...

26. listopadu 2009 v 16:39 | Tomáš

Že při spaní v ruce dopis žmoulám,
nemůžu spát, a Ty jen´: že jsem moula.
Papír na něm dopis Ježíškovi, a za to se nestidim,
nevím co si přát, ale jedno jistě vim,
už jsou zase zpátky,
se vším všady,
ty kouzelný svátky.
Zavři oči, a něco si přej´,
otvíráš pusu, že si nic nepřeješ,
jenom štěstí a to máš,
pak snesla se Ti z nebe,
na hlavu svatozář.

Ref.

Veselý, krásný, dlouhý, nebo krátký,
nemysli na to, hlavně, že jsou svátky.

Nevím co si přát-jednoduchá věta,
přeju si Tebe a nic víc,
věty jak zastávky bez hranic,
ještě k tomu trochu sněhu, Tvoji něhu,
z Atlůantidy kusy ledu, a pak v rozpacích blednu.
Lidi dobří na trzích, kupují ovoce kapry čaje,
k tomu jim Rybova mše hraje.

Ref.

Štepovaný ponožky, krd a plameny,
líbám Tě, ale nic se nemění,
však už mě znáš, nejsem lhář,
skládám zvonky na polštář,
až si lehneš budou cinkat,
jak ten Tvůj šťastný pláč...

Tak jako tak

22. listopadu 2009 v 12:47 | Tomáš
To je jedna z mých prvních. Jen, abyste viděli, že jsem se za těch šest let co je píšu zlepšil:-)


Tak jako tak

Tak jako va víně jed,
nebo na jaře led,
cítí se být k ničemu,
a sám to nezvládám,
tak jako nebe bez mraků,
stará železnice bez vlaků jsem já.
Tak to zůstává,
první láska zmizí,
ve mě zůstává jak zlato ryzí,
svíce co už dohořela,
záplava v moři pološera,
tak mě zná.
Něžná byla musim říct,
záplava jejích vlasů na polštáři,
chci jí víc než vzpomínku.
První a poslední,
tou je každej posedlí,
sklenice beze dna,
nebo barák beze střechy,
ten co šlape měchy, to jsem já.
Snažím se žít dál,
ale nějak to nezvládám,
všechno co jsem řek´,
bez něčí pomoci jsi out,
člun v záplavě aut,
samá voda.
Bez ní jsem zkrátka k ničemu,
první letmý dotyk,
dřív než nabereš smyk.
Polibek v parku,
neviný jak Johanka z Arku,
první, ta Tě dostane do kolen,
nerozdělávej oheň bez polen.
Stejně je to jedno,
skončí to tak jak má,
tak jako vždycky,
do kina lístky,
a něco víc,
rušit okolní diváky,
a pak dělat jako nic.
Z rozchodu bejt na prášky,
větší pozor na srážky,
u postele otvírák na flašky,
bejt hotovej z týhletý porážky.
Jednou si na to vzpomenou,
mý oči unavený,
a Ty její hoří někde jinde,
jenže kdo ví kde.
Tak snad sílu jako náklaďák musíš mít,
a taky, mít pro koho žít,
tak končí první láska,
začíná bolest a strach,
víno, či prach,
každej už o tom, ale ví svý.

Konečně...

2. listopadu 2009 v 18:01 | Tomáš

Stará legenda praví, že existují dva milenci, kteří dokázali zastavit čas, porazit smrt, a věčnost a dokázali,
Že v noci svítalo, a ve dne byla noc.. Ta samá legenda říká, že jsou věční, že jejich korky nedokáže zastavit nikdo!
Dokázali spojit dvě srdce v jedno, silné tak, že i armády starého Říma byli vedle nich jen atrakcí pro děti. Tento příběh je skutečný, je jen na vás, jestli mu uvěříte…

Kdo nemá fantazii, zřejmě neuvěří, že něco takového je možné, že něco, co pokládal za obyčejné slovo dokáže, že v létě začne padat sníh, ale nemrzne. Ano, málo lidí znají skutečnou podstatu toho slova. Ale tito dva lidé, Ti věděli, že láska dokáže i moře fouknutím vychýlit řeku ze svých koryt. Začnu od začátku, nikdo přesně neví, kdy se tento příběh začal odehrávat. Nikdo neví jak skutečně tento příběh probíhal a běží dál. Nikdo, mimo mě…

Na samém konci světa, tam, kde se láme sluneční paprsek a věčnost žil sám, neznal ani své jméno, nevěděl odkud přišel, věděl jen jediné, že by rád zjistil skutečnou podstatu toho, proč zde vlastně vůbec je. Proč se jeho nohy dotkli této země. Dlouhé roky žil jako samotář. V lese si postavil dřevěný srub, a každý den chodil sekat dříví. Každý týden pravidelně pokácel jeden strom, a jiný za něj vysadil. Jelikož neznal své jméno začal si říkat podle své oblíbené postavy z jediné knihy, která zdobila jeho knihovnu. Začal si říkat .
Každé ráno potom co vstal, spával nejčastěji na zemi, šel ke svému zrcadlu, které měl zřejmě po svých rodičích a usmál se. Celé dny byl sám, a proto potřeboval milý úsměv, který ho vždy pohladil po duši, měl velice milou tvář, a nejradši ze všeho si psal na papír básně. Dokud byl velice mladý, psal o přírodě a její kráse, o listech, které padají na podzim k zemi a na jaře opět opřádají svojí krásou koruny stromů. O vzduchu, který ho vždy v létě ovinul, když bylo počasí tak horké. Na všem si dokázal najít něco pozitivního.
Později začal snít, básně nebyli o tom co mohl vidět za okny, nýbrž o něčem, co se vidět nedá. Snil o tom, že se jednou dotkne dlaně dívky tak úžasné, že pro ní rozkvete růže i pod sněhem. Snil, že s touto dívkou dokáží chodit po hladině moře, aniž by se trošku namočili. Každý večer si její krásu kreslil prstem na polštář, který sám ušil. Pokaždé byla ještě úžasnější, lesk v jejích očích zářil víc, než blesk na čistém nebi.
Vždy, když zavíral oči před spaním viděl její tvář. Po čase ji vídával i ve snech. Mluvila s ním, ale pokaždé, když chtěla říci své jméno, začala se rozplývat. Až vždy zmizela. Jednoho dne se rozhodl zajít si k malé řícce, která protékala lesem. Chtěl se podívat na hladinu, ale nedokázal to. Několikrát se lehce naklonil, ale neviděl tam svoji tvář, neviděl ani tvář nikoho, koho by znal. Na hladině se skvěla tvář starého muže. Muže, který trpěl. Bylo mu to vidět na očích. Ty jediné poznával. Byli jeho. Copak ta říčka může vidět neviděné???