Únor 2010

Tymi Boison, část II.

20. února 2010 v 12:40 | Tomáš
1994

"V roce devadesát čtyry jsem mohl přijít o hodně. Byl jsem tehdy čerstvě povýšen a myslel jsem si, že dokážu cokoli na světě. Byl jsem mladý a k mládí patří takové představy. Bohužel to byl omyl. Tehdy jsem si to neuvědomoval. Teď už to vím. Ohrozil jsem svojí rodinu. A proč?
Abych si něco dokázal?
Měl jsem tehdy s Anny krátce před svatbou. Jenže po jednom z mých pozdních příchodů z práce jsem našel pouze vzkaz na záznamníku. Unesli ji...moji Anny. Riskoval jsem tehdy hodně. Hodně týpků mě nesnášelo, že jsem je dostal do basy. A tak jsem se vrhl do bitvy, aniž bych si uvědomil, že může přijít o život. Byl jsem tehdy posedlej myšlenkou, že ten, kdo to udělal za to tvrdě zaplatí, ale neuvažoval jsem nad tím, že se může stát úplně cokoli.
Když jsem jí našel uvězněnou v kobce jednoho malého hradu, rozhlédl jsem se kolem sebe, a když jsem spatřil meč u brnění, chopil jsem se ho, a měl v úmyslu vyřídit si to s únoscem pěkně po staru. Meč proti meči. Zvítězil jsem, pár jizev ze středověkého zápasu mi sice zůstalo navždy, ale byl jsem hrdý. Můj soupeř - Flasher, dostal pět let v base, a já si myslel, že je přede mnou dlouhý, krásný život s mojí láskou. Dvanáct dní po osvobození Anny Tomriderové se konala svatba. A nám se časem narodila dvojčata. Pro jejich jména jsme zvolili modifikaci našich jmen a to Tomi a Anie. Byli jsme teď rodina. Tymi a Anny Boisonovi...
Teď už však vím, že mi klidný život přán nebyl. Teď už vím, že jsem měl za úkol myslet na druhé, a ne na sebe..."





2012

Sychravé počasí, dost nepříjemné. Tymi, ale stále stál se sekerou v ruce na stejném místě u špalku a dál sekal dříví. Po čele mu stékaly potůčky potu. Z depresí ho poslední dobou dostávala jedině práce, tvrdá fyzická dřina. Snažil se proto neustále se zaměstnávat.
Poslední dobou téměř neodpočíval, jedinou prioritou pro něj bylo pořád na něčem dřít. Bylo to na něm vidět, trpěl nespavostí, a v hlavě mu zněla věčná otázka: PROČ???
Uslyšel opětovné prasknutí větví. Tentokrát to nebyla krysa. Nebylo to jeho našlápnutí, ani jiné zvíře...
Zarazil sekeru do špalku a nehnutě stál. Pomalu přerývaně dýchal, snad ještě z práce. Poté se zhluboka nadechl, jako by cítil něco ve vzduchu, jako, když projdete kolem pekařství a ta vůně vás amámí. On však necítil nic. Byli to jeho instinkty stopaře z válek. Oči mu těkaly ze strany na stranu, rozhlížel se kolem dokola. Viděl však pouze mlhový opar, který byl všude okolo, jak už to bývá na podzim. Cosi velmi malého a rychlého prosvištělo vzduchem a...
Dřevěná rukojeť sekery se nalomila. Byl to výstřel odkudsi z mlhy. Někdo po něm vystřelil... automaticky s sebou cukl a rozeběhl se někam dopředu do tracena. Mezitím však bylo slyšet dalších výstřelů, směřovaných na jeho dům...

Dejavu

16. února 2010 v 18:23 | Tomáš

Dejavu


1)Ta dnešní noc, jak včerejší se plouží,
jak havrani krouží nepokojně nad ránem,
ta dnešní noc otáčí stránky listů,
vrací se k našim místům před nedávnem.
Listy co popsaný jsou beze slov,
z pochopení zbyli rozmazaný řádky,
tahle píseň ze dvou, ze tří not,
co jsem ztratil nevrátí mi zpátky.
Stojim tiše na provazovym mostu,
co už někdo spálil,
a já teď sám na poslednim postu,
přešlap bláhový a Tvý rty se ani neusmáli.

REF.

Z lásky teď je nenávist,
to po čem jsem toužil,
najít těch pár Tvých tajných míst,
a teď se po tmě soužím,
jak jsem se moh´tak splíst.

2)Mohli jsme vlny v moři rozvířit,
svět v protisměru obrátit
s tím se asi nesmířim,
ta bolest i s úroky se navrátí.
Úzkost vystrčila růžky,
výkřiky do tmy kralují,
řečí a lží jsou snůžky,
Tvoje ústa mojí bolest potají,
ani neznají.

REF.

3)Za dlouhou nocí velkej vykřičník,
krátkej den, bolest a snad po stý dejavu,
nechalas´mi jenom vzkaz na záznamník,
musíš se s tím smířit, je konec, a že dík...


Sliby se maj plnit

13. února 2010 v 12:33 | Tomáš
Jak už jsem sliboval o Vánocích, tady je můj první kousek, kterej čekal v hlavě 16let na sepsání.


TYMI BOISON

2012

Tady všude okolo se rýsují stíny jeho minulosti. Už se začalo pomalu rozednívat a on neměl sebeměnší chuť pustit se do čehokoli...
"Tohle místo dělí od pekla jen kousek."pomyslel si v duchu.
Vyhlédl oknem ze svého dřevěného domku uprostřed hlubokého lesa, kdesi...
Kolena ho zlobila, byl to suvenýr z tvrdých akcí protkaných krví, které dřív podstupoval. Dvě války se na něm psychicky podepsali, vždy o někoho přišel. V té afgánské to byl nejlepší přítel, který zemřel na následky chemického útoku a na svoji smrt čekal skoro tak toužebně jako na smilování. V druhé zašel osud ještě dál, do řad jeho rodiny. Jeho dvě děti přišli o život již před lety, avšak ve válce přišel i o nejmladšího syna, kterého pojmenoval právě na počest svého nejlepšího přítele - Jack. Pomalu vstal a z okna sledoval jak kapky deště dopadají na rám okna.
"Vzchop se, vojáku, Ty víš kdo si. Jsi hrdina, zachránil si tolik životů. Lidi si Tvé jméno spojují s někým velkým. Ne se zlomeným mužem, kterým jsi právě teď. Malý kluci chtějí být jako Ty, Tvé jméno si promítají v hlavě, když nastupují do válek: Boison, Tymi Boison.. Ctějí být natolik čestní jako Ty... ale to bylo...dřív..." přemýšlel nahlas.
Vyšel ven pouze v ošoupaných jeansech a opraném triku. Cítil se stějně jako své oblečení, omšele a vyřízeně. Dokud si ve formě, jsi hvězda..ale pak...
"Táhne Ti na 44, a máš pocit nepotřebnosti, bezmocnosti..."pokračoval v uvažování. Přistoupil pomalu ke špalku, ve kterém byla zaražená sekyra.
O stěny domku byla opřena polena určená k nasekání. Vzal jedno z nich, a postavil ho na špalek. Rozmáchl se sekerou za hlavu, na svalech se mu začali rýsovat žíly. Vší silou udeřil a poleno rozsekl na dva kusy. Jeden odletěl do povzdálí, druhý dopadl ke stěně chatky. Tymi měl v puse žvýkačku, jejíž chuť se vytratila již během prvních pěti minut, ale jelikož věřil, že jí doporučuje 10 z devíti lékařů, nepřestával žvýkat. Uslyšel prasknutí větve, otočil se, poslední dobou byl dost nervózní.
"Ještě, aby ta větev nepraskla, když si na ní šláp´, pitomče.." zabědoval sám nad sebou. Dřív nikdy nebyl sám, ale teď...
Osud mu začal dávat mnohem větší rány pod pás, takové, které rozdává jen život. Jeho žena, Anny...neví jestli žije. Od toho co se stalo před dvěma lety ji nespatřil. Jeho dcera Anie, první z dvojčat...od toho co jí a jejího bratra Tomiho zkusil zabít člen gangu, ve kterém kdysi působyl, od té doby, jako, kdyby zmizeli ze země..
Tymi Boison nebyl vždy vážený policista, a nyní policejní vysloužilec a veterán dvou válek. Dřív balancoval na hranici zákona, s různými krádežemi a ničením veřejného i osobního majetku. A to ve městě, které později jako policista převrátil ke svému obrazu, alter egu. Stal se tím městem. Postupem času se z mladého grázla začal stávat občan ctící zákony a moralitu u žen.. Dnes je z něj čtyřicátník, který by mohl být hrdý na to vše co dokázal, ale vystačil si pouze s touto myšlenkou:"Doufám, že se smysl mého života vrátí, že příjde jako před 18 lety..."



Starší kousek

13. února 2010 v 11:56 | Tomáš
Třeba...

1)Možná je to sranda, prostě nějakej hec,
třeba je to pravda, nebo blbej kec,
na kolejích bahno, a když přecházík,
najednou mě míjí, rychlík Praha - Řím.
Ze vzdálených světů, mě tiše kárají,
za zločiny divný, co sami spáchají,
hledají jen fráze, nic na mě nemají,
jsem vinej jenom z lásky, a odsouzen potají.

REF.

Verdik můj, padla kosa na kámen,
odsouzen v cele života chodik tam a sem,
je se mnou Amen, musim bejt sám,
a pramen lásky, ohradou uzavírám.

2)Byl jsem dlouho samotář,
pak přišla Tvoje tvář jasná jako den,
ta moje cela chladná,
emocemi jsem prostě nemocen.
Na kolejích čekám, až expres přejede,
volám nahlas vyznání, a Tebe to nebere.

REF.

3)Těžkej náraz, možná z bázně,
šlo to ráz naráz, to už nespravěj ani lázně.
Měla ses ozvat, něco málo říct,
třeba, že to můžem probrat, ale pozdě zazněl brzdy píst.





Jsem zpět

1. února 2010 v 20:06 | Tomáš
Tak jsem zase po dlouhý době zpátky, mám toho až nad hlavu, sháním zrovna kytaristu a bubeníka, který by chtěl do skupiny, ale je to na dlouhý lokte... Každopádně u příležitosti nudy jsem si střihl novej song. Doufam, že se bude brzo hrát, už na to ladim hlas:-).

Kolik snů, kolik chyb...

1)Máš plno snů, který si promítáš na strop před spaním,
máš plno snů a strach, nechceš se ani hnout,
cejtíš se nesvá jak v tramvaji cizincema přecpaný,
bojíš se udělat ten krok a tak stojíš na místě jako solnej sloup.

Ref.Možná, že mám svět stvořenej ze snů a frází,
je v něm všechno, ale přece mu něco schází,
seš to Ty, ale Tobě to nějak nedochází,
ten ledovec v Tvym srdci je postrachem mých aortálních hrází.

2)Mam plno chyb o kterejch moc dobře vim,
mam plno chyb, a strach změnit pevně danej svět,
kterej se točí, a já mam sen, že ho zastavim,
proč říkaj mi Ikaros? Mám svojí hlavu a za sebou první let.

Ref.Možná, že mám svět stvořenej ze snů a frází,
je v něm všechno, ale přece mu něco schází,
seš to Ty, ale Tobě to nějak nedochází,
ten ledovec v Tvym srdci je postrachem mých aortálních hrází.

3)Máme plno snů, plno chyb a k ránu tisíc spleenů,
máme plno snů, ale ten správnej se toulá ulicí o berlích
klopítá, zakopává, slepě hledá cestu v bludišti rýmů,
kolik otázek, tolik promlčených slibů, prvních a posledních...