Duben 2015

Úzusy

23. dubna 2015 v 15:11 | Tomáš
Po pěkně dlouhý době Vás zdravím a posílám Vám ochutnávku z mého nového projektu Úzusy, kde se pokusim popsat přemejšlení obyčejných lidí, jejich touhy, nesplněný sny a psychický bloky. Jo a abych nezapomněl, tak i jejich zvyky, neboli úzusy. Hrdina z této části by klidně mohl být odkojen knihami Raymonda Chandlera ;).


Páreček kluků z východu si tam klopí levnou vodku, sedíc pod malým přístřeškem u autobusové zastávky. Zřejmě nemají žádný starosti. Nikdo je doma nečeká, jen postel v malé ubytovně, někde vedle staveniště. Bývalé země východního bloku jsou pravděpodobně hodně vysmátý. Všechny jejich storky končí erupcí smíchu. Proč nepobavěj taky chvíli mě? Snad viděj, že nemám tak dobrou náladu… chvíli si tak říkám, jestli ty lidi na sedadle spolujezdce, které je míjejí, sledují tyhle dva geroje nebo partičku bezdomovců, který si u kiosku kupují pivo značky Pivo za 4,90? Dokud mě jeden z nich nepřeruší, aby se mě zeptal na… NE, NEMAM bůra! Jsem snad mincovní banka, abych dával každý dvě minuty někomu na pivo, na tu věc, kterou za půl hodiny vyčůráš direkt do trávy někde v parku? Fakt to tu smrdí, chlapci, čas si přesednout. Jen kdyby to počasí víc přálo. Tak kudy jít? Směrem k těm obchoďákům, jejichž jméno se snad stalo synonymem mocné product placementu moderní doby, kdy jdou herecké výkony do pozadí? Ano, víc mě zajímá jak chutná medový dort týhle značky, než to, jestli Hamlet podkuchne Polonia. Merd! Asi jsem se narodil ve špatný době. Když chci dámě políbit ruku, ucukne, protože si myslí, že jí chci ukrást prstýnek. Peagasů či jednorožců vídám stále míň a o dracích ani nemluvě… v zoo asi došli, tak se musím chodit dívat na vývěsky čínských restaurantů, které dokážou potěšit moje chuťové pohárky s chutí umami. Kolikrát jsem z jejich oken pozoroval dívky krásy mocné Afrodité, ale nikdy nedostal odvahu je oslovit. Proto jsem otupoval svojí touhu po něžném doteku pořádnou porcí kuřecích nudliček. Hloupej výběr a já si je pokaždý dával i když jsem věděl, že mi druhej den bude šoufl. Kontaminován glutamátem jsem pak dlouze sedával a kontroloval každých deset minut telefon. Nikdo mi nevolal, nikdo mě snad ani nezná. Tak si říkám, není to ve mně? Nedívám se na svět ze špatný perspektivy? Co je na tom, že je zataženo a sem tam foukne severák, který kácí stromy…. Kam mě to nohy donesli? V týhle části města jsem ještě nebyl, všude po zemi nedopalky a největší počet čtyřnohých koček na metr čtvereční. Napravo ještě stoupá dým z nezašlápnutýho nedopalku. Někdo tu ještě před chvílí musel bejt… Spouští se mi paranoidní pocit, jako by na mě někdo číhal. Snad bych měl jít, ale tohle místo mě imponovalo jakýmsi děsivým pocitem, že jsem se nedokázal ani otočit. Snad cestou nezakopnu o kluka s jehlou, kterýmu všichni v okolí říkali žluťáku, což nebylo kvůli tomu, že by byl z Asie. Radši rychle prchnu, tady se blbě dejchá, jak ve svěrací kazajce, což je vtipný, protože jí doktoři už dlouho nepoužívají, ale jakmile je slyšet část města s psychiatrickou nemocnicí, všichni si ji představí spolu s místností z matrací. Asi protože, takhle to vypadalo v jednom filmu s Funésem. Co si asi tak myslí všichni ty lidi, který mě pozorujou v MHD? A pozorujou mě vůbec nebo mám jen sklon se personifikovat do každého, kdo se na mě otočí. Nevím, co to mám za úzus. Kdyby se platilo za sledování okolí, byl bych asi vzdálenym příbuznym Donalda Trampa. Ale nejsem, ani jsem v zájmu restitucí nedostal trafiku. Jo, prokrastinace, to je věc. Každýho vysává, ale stejně jí většina lidí provozuje s nesmírnou radostí. A dost, z fabriky už volaj´, je po pauze, cigaretku dohořelou až k filtru odhazuju a jdu dělat něco, co má smysl….