Únor 2018

Konstanta nebezpečí

2. února 2018 v 16:07 | Tomáš
1)Tisíce stop společných,
cesta zdála se nám neměnná,
víra ve věčně bílý sníh,
ale v půlce zimy - obleva.
Sám s hlavou ve dlaních,
do svítání snad tisíc let,
stačí jedno přiznání,
že máme si co odpouštět.

Ref.
Z úsměvu Mony Lisy,
přízrak jak od Goyi,
to společný je náhle cizí,
chladný jak vlny Tsunami.
Monet snídá v trávě,
jeho slunce vychází,
náš západ skryje hravě,
i zbytky světla od sazí...

2)Jak vrah se úsvit vkrádá,
a v hlavách zatmění,
v našich srdcích barikáda,
to nepřátelské území.
V provazcích slzavých,
po tvářích stéká celý svět,
dřív tak pevně svázaní,
teď už není si co promíjet.

Ref.

3)Než ozvěna hlučnější,
jsou Tvá slova němá,
dřív konstantou bezpečí,
teď jak nůž - zvuk Tvého jména.